Když jsme se žáky sedmých tříd v březnu vyrazili do kina zhlédnout film Jeden život (britský film založený na skutečném příběhu sira Nicholase Wintona, který se ohlíží za svou minulostí, kdy před začátkem druhé světové války pomohl odvézt 669 židovských dětí z Československa), velmi jsem si přála, aby z něj odcházeli plní emocí a chuti ještě více se o příběhu a životě N. Wintona dozvědět. A ono se tak opravdu stalo! Film zanechal v žácích tak silný zážitek, že se ve škole při hodinách Vko s chutí vrhli do projektu, který jsme si nazvali “Wintonovy děti”. Každý žák 7. A se stal potencionálně ohroženým dítětem před sílícím nacistickým tlakem v tehdejším Československu, jejichž rodiče učinili nejtěžší rozhodnutí v životě – využili nabídky mladého Brita a poslali své děti “na prázdniny” do Anglie, při čemž věděli, že je už nejspíš nikdy neuvidí.
A tak sedmáci nosili do školy fotky z dětství, vybírali ty nejlepší pro náš “příběh”, černobíle je kopírovali, zajišťovali stare zažlucené papíry, aby vše vypadalo co nejautentičtěji. Psali dopisy svým pěstounským rodinám, ve kterých se jim snažili představit. Vyráběli kufříky, pečlivě vybírali, co by si do nich zabalili, a nakonec do nich vložili svůj dopis. Tvořili z kartonu “stare” závěsné cedulky na krk s číslem, které jim bylo přiřazeno a se kterým skutečné zachráněné děti tehdy dorazily na vlakovou stanici Liverpool Street v Londýně.
Když už bylo vše připravené, naaranžovali jsme fotografie i kufříky s dopisy na nástěnky a zprávu o možnosti zachránit 21 dětí z Československa rozšířili mezi zaměstnance školy. Každý z nich se tak mohl stát potencionálním adoptujícím rodičem, a zachránit tak jedno dítko (či sourozeneckou dvojici) před transportem do koncentračního tábora. Když si některé z dětí vybrali, stačilo pouze zavěsit jeho „číslo“ k fotografii. Zájem byl neuvěřitelný, hned druhý den už měli všichni žáci své „nové rodiny“. Po 14ti dnech došlo k symbolickému završení projektu – setkání dětí s jejich zachránci, kdy teprve zjistili jak děti, tak zaměstnanci, kdo je zachránil (koho zachránili). Stejně jako v roce 1939 na Londýnském nádraží, kdy oddělovala děti a pěstounské rodiny jen plenta a na základě vyvolání čísla, které měly děti zavěšeny na krku, se poprvé setkaly se svými zachránci, to proběhlo podobně i u nás ve škole. Jen mezi sebou měli paraván stále nazdobený fotografiemi, kufříky a informacemi o osobnosti sira N. Wintona. Někteří pěstouni měli pro děti připravené i dárečky na přivítanou a naopak jim všechny děti předaly symbolickou dřevěnou lokomotivu s osobním vzkazem a poděkováním. Chvíle to byla dojemná, někteří odcházeli do hodin se slzami v očích.
Tímto děkuji všem, kteří se na projektu podíleli – žákům 7. A, paní učitelce Lodrové při pomoci s výrobou kufříků a všem kolegům, kteří se zapojili do záchrany dětí.
Jaroslava Hnátová
